Leden 2018

Vítěz

29. ledna 2018 v 14:36 | Victoria
Naděje?
Přeceňované slovo.
Už jenom prach.
Každý si myslí, že ji objevil. "Že mu zazářilo světýlko v dálce." Popsal už ale někdy ten pravý zdroj naděje?
Jsou to vítěztví. Malá nebo velká, je to jedno. Každé vítěztví nás posune dál, stejně jako prohra. Ale vítěztví, výhra, ta nám dodá něco navíc. To, co pohání úsměv a zapaluje ohníčky v očích. Sebedůvěru. Motor naší podstaty. Jsme lidé a jsme zkažení. A to nás mezi sebou přitahuje. Jsme posedlí tím, co není na světle a ostatním se to nehnusí. Je to úplně stejné jako když si zajdete do kina na Padesát odstínů šedi se slunečními brýlemi, ale přitom si to užijete mnohem víc, než obyčejně. Protože vás opájí ten pocit hříšnosti, pocit něčeho aspoň na chvíli výjimečného. Něco, co by ostatní odmítli a zavrhli. Adrenalin.

Takže naděje není pocit, ale jenom shrnutí všech ostatních pocitů. Radosti, touhy, opojnosti volnosti, pokušení z porušení pravidel a zboření měřítek. Je to takový výhodný balíček od pomyslného McDonalda. Naděje je mix, který může zavést kamkoliv. Sebevědomí často vede nikam, radost chvíli vydrží a opojení máme v mysli napořád, ale dohromady v naději nás to posune. Tak si pro tenhle balíček chodíme často jak pro drogu.

Victoria

Tváře a svět

24. ledna 2018 v 18:31 | Victoria

Jak často můžeme ovlivnit svoje myšlení? Myslím, že nikdy. Vždycky nás pohání nějaká emoce. Veřejné mínění je, že nejčastěji a skoro vždy je to vztek. To si ale nemyslím. Mě k vyřknutí myšlenky pohání vždycky něco jiného. Často stísněnost, smutek či strach. Vztek jen velmi zřídka.

Obvykle nás něco ale celou dobu tlumí. Nervozita, strach, že někomu ublížíte svými slovy, pošetilost. Mnoho lidí se neumí prosadit mezi těmi skvělými. Myslím, že patřím mezi ně, ale jenom v určitých případech. Jako bych měla několik tváří. Jednu nastavovala ve škole, kde jsem opatrná, hlídám si, co si o mně lidé myslí, ale nedaří se mi to a ze všech těhle tváří ji mám nejmíň ráda. Druhou vystavuji na své tváři, když jsem mezi svými přáteli, mimo školu a všechny, kteří mě tam potkávají, jsem uvolněná. Nikdo mě nesoudí, protože mě mají rádi. Další si ale buduji i před sebou, netuším proč. Z velké části mě ovlivnily knihy a jejich příběhy. Když se dostanu do svízelné situace, napadne mě nejdřív, co by udělala postava z knihy. Nikdy mě jako první nenapadne, co by udělala Victoria.

Někdy mě z ironie napadá, že bych brala nějakou seznamku pro mě a mě. Proto jsem si možná i začala psát deník. Píšu do něj vždycky, co mě vzácně napadne, co napadne opravdovou a ne falešnou Victorii. Pak si ho čtu nazpátek a snažím se poznat sebe. Tu holku, co to napsala. Jsem turista ve svém životě. A chci si ho vyfotit správně. Cvak! Co nejvíce se vžít do svojí role a napodobit se. Jako hlavní roli v monologu.

Mrzí mě, že mě moji nejbližší přátelé neznají, ale jak jim můžu říct, kdo jsem, když se ani neznám. Všechny moje nápady jsou někým označeny, všechny moje myšlenky jsou ovlivněny. Každý kousek má svůj lesk. A já je sbírám a ukládám.

We'll end up painted on the road.
All the broken glass sparkling.
Blowing sh%t up with homemade dynamite.

Někdy bych tak chtěla je chytnout za ramena a vytřást z nich, kdo sakra jsem. Jak mě vidí a co všechno o mně ví. Poznat sebe, vidět se, jejich myslí, očima. Každý z nás si buduje někdy svoji vlastní zeď, ale já začala velmi brzo a vůbec se mi to nevyplatilo. Neumím s lidmi komunikovat nebo je bavit, protože jsem za zdí promrhala spoustu času. A teď jim to musím všechno říkat pomocí esemesky, blogu. Což je ten nejhorší způsob, jaký znám, ale aspoň něco dělám. Tak nedělejte stejnou chybu.

Mrzí mě to.

Victoria