Náhodičky

31. března 2018 v 13:52 | Victoria
Lidi jsou podle Boha dokonalá stvoření, určená jemu pro zábavu.
Podle Darwina jsou produkty přirozeného výběru.
Podle cyniků jsou tu omylem.
Podle mě, jsme malicherná stvoření.
Takže pravda je někde uprostřed...
Velká množina lidí věří, že tu nejsme náhodou, že máme nějaký důvod tu být, žít... Podle mne je to blbost...Kdo by stvořil něco tak hloupého jako je člověk, který podléhá svým citům, jedná podle svého úsudku, je možné ho ovlivnit? Proč rovnou někdo nepřeskočil naši část a nestvořil něco víc...? Organické roboty, abych tak řekla.
Lidé hodně často spoléhají na štěstí, které se někdy dostaví, někdy zase ne....
Viděla jsem mnohokrát, jak si taková náhoda zrovna vibírala svoje ale... někdy lhali, někdy se bránili...někdy byli apatičtí. Před pár dny jsem jednoho potkala. Do ruky se mu dostala náhoda, prakticky vysvobození, ale on ji odstrčil, nepřijal pomoct. Dlouho jsem nechápala proč. Přemýšlela jsem nad ním několik dní. Docházelo mi to velmi velmi pomalu, přiznávám. Vždycky jsem si myslela, že jsem chytrá. Ale jsem taky ješitná, ateistická, realistická, pesimistická a někdy se snažím zadupat svoje emoce a pohnutky, abych tak došla k racionálním výsledkům, že někdy přehlédnu to správné zakončení, měním správnou emoci za špatnou. Ale ten člověk byl jiný. Můj opak, abych pravdu řekla. Věří v Boha, je pokorný a neshromažďuje nepodstatné. Můj první úsudek byl, že ho zmámila jeho víra, ale hned jsem se cítila za tu myšlenku tak strašně špinavá, necitlivá. Myslím, že bych sama nikdy nebyla schopná na to přijít, tak jsem se ho zeptala. A jeho odpověď byla jedna z nejčistčích věcí jakou jsem kdy slyšela. Řekl, že by nikdy nepřijal pomocnou ruku, kterou si nezasloužil nebo nijak nepřispěl k jejímu objevení.
Jako první mě napadlo, že je to ješitný blázen a taky jsem mu to řekla.
Ale dva dny na to, kdy se mi to pořád omýlalo v hlavě, jsem se zkusila na to podívat z jiného úhlu.
Přijala bych já někdy pomocnou ruku, která by se jen tak z čista jasna vynořila? Rozhodně ne. Myslím, že bych byla uražená nebo to považovala za almužnu. Takže tady to vidíte...
Jsme malicherná stvoření, ješitná.
Jsme nedokončení....
Jsme zatím, nebo snad, ještě v mezifázi vývoje.
Protože jestli se někdy v budoucnu díky naší evoluci zbavíme naší pýchy, budeme k dokonalosti hned o kus blíže.
Victoria
 

Ještě?

23. března 2018 v 18:00 | Victoria
Každý den nás posouvá vpřed. Každý měsíc vyjde na svět nový objev. Každý krok ovlivní následky. Někdy se stanou věci, které nás posouvají dál, do nějakého určitého bodu. A my nevíme, kde jsme se tam ocitli. Ne, nevíme spíš, JAK jsme se tam ocitli. Často nás zděsí naše rozhodnutí až o chvíli později, když se na ně ohlédneme zpátky.

Dopis je jedno z těch neodvolatelných. Když uděláte poslední tečku, zalepíte obálku, nalepíte známku, hodíte do schránky, už není cesty zpět. A přeci nás to neděsí. Psaní dopisů se nám teď jeví jako naprostá banalita. Nikdy nás nezajímá, co se tam děje. Tam mezi bílými papíry, na řádcích.

Okolo nás se přesouvají tisíce nebo už jenm stovky dopisů, které jsou osobní. Ostatní jsou studené, nehezké, přesně nalinkované na počítači. Netuším, jestli jste někdy dostali dopis, ale já ano, pár. Milovala jsem roztržení obálky. Vždycky to bylo jako vypuštění slov, vzduchu, který byl kolem pisatele a potom uschován, aby mi připomněl parfém odesílatele, vůni jeho kávy. Někdy jsou stránky pokapané zmrzlinou, ušpiněné rtěnkou. To je dělá originální. Naše. Přesně tyhle.

Chci, abyste se zamysleli nad tím, proč dopisů tolik ubývá, těch pravých dopisů. A ne, není to jenom kvůli moderním technologiím. Jsme lidé a naše srdce nemají omezený rozpočet na lásku, ne. Naše srdce si jí vyrábějí a my ji dáváme do každého slova. Tak posílejte lásku.
Victoria

Nová šťáva

16. února 2018 v 8:28 | Victoria

Někteří znás mají sny. Některé velké, na celý život, další malé, v kkteré doufají už dnes. Dnešní okolí je ale velmi specifické a hlavnně: pesimistické. Sny často zůstávají jenom sny. Vždycky jsem jenom kroutila hlavou nad těmi lidmi, kteří se dokázali ve vteřině zvednout a odjet na druhou zeměkouli, protože si myslím, že takový druh lidí je jenom výmysl z filmů, které každý den vysílají na Barrandově. Nevěřím na lásku na první pohled nebo v tento druh lidí, ale na svoji obhajobu mé, užtak dost negativní osoby, musím přiznat, že já sama mám velké sny a ambice, které se ale plní asi tak jednomu člověku z milionu. A myslím, že se to vůbec nekkříží s mými názory, které jsem tu popsala.
Sny se vyvíjejí podle naší představivosti a ochoty do toho vložit co nejvíce energie, která by poháněla naši fantazii. Zkouší se různé možnosti, alternativy. Každé dítě ve svém dětství věnovalo alespoň několik hodin tvoření svého vlastního světa. Moje malá sestra žije jídlem, ikdyž jí je teprve jedenáct. Ráda ji pozoruji, když stojí u všech těch hrnců, kontroluje maso v troubě a utahuje si zástěru, protože jí je moc dlouhá. Vždycky si říkám, jak může být tak zapálená do svého umění, tak energetická. Každý den sedí u stolu naproti mně a na každý list papíru v okruhu patnácti metrů kreslí svoje sladkodlané kamarády, které si potom podle svojí fantazie dozdobuje. Takhle vznikly pod její rukou borůvko-brusinkové muffiny, čokoládové bonboný se zázvorem nebo led s borůvkami a karamelem. Přiznávám, že některé z nich jsou velmi šílené. Moje sestřička ale posouvá vždycky své hranice ještě o kousíček dál. Před pár měsíci tedy přišla k mojí mamince a podala jí vlastnoručně vymyšlený recept, aby jí ho zkontrolovala, jestli má všechno dobře a jestli se to dá uvařit. Dodnes se můžu tedy utlouct po jejích Zamrkvených těstovinách, jak to sama nazvala. Myslím, že v dalších letech, a pevně v to věřím, bude posouvat svoje nadání ještě dál. Jednou se jí určitě splní sny, protože ona má energii dostatečně velkou na to, aby se stala kritičkou pro Michellin. Nebo si otevře vlastní restauraci a vytvoří úplně nové jídlo, které bude známé po celém světě. Když jsem doma poprvé řekla, že budu architektkou velkých staveb, které budou vysoké až do nebe, tak se hned přihlásila o první stavbu, kterou kdy postavím. Prý z toho udělá hotel a bude tam vařit pro princezny. Od té doby ale naše sny neprošly nijak velkými změnami. Sestra se změnila z kuchařky na kritičku a moje stavby až do nebe na opery a olympijské stadiony.
Stačí mít jenom velké sny a potom je formovat do přijatelně velké koule, která se vejde do našeho světa. A pak si z toho uždibovat kousky a proměnit je ve skutečnost. Ve skutečně reálnou hmotu. A na to já energii myslím, že mám. Je to přece jenom chemie, ne? Přeměna výchozí látky, snu, na produkt, splněný sen. Lehké, ne? Tak se snažte.

Victoria
 


Výměna?

5. února 2018 v 8:05 | Victoria
Člověk se rodí díky něčí bolesti. Začíná cítit a křičet.
Zkouší nové nadechnutí, teplo.
To hladové nadechnutí po vynoření z vody.

Zkoušet nové věci je pro všechny velký strach, pro někoho extáze a zábava. Žijí život různě. Jsou ale jenom dva typy lidí. Vlající a stálice. Každý člověk je obojí, ale něco víc a něco míň. Vlající si užívají všech věcí. Stálice je za nimi uklízí jako máma hračky po dítěti.

Téma ,,Žít svůj život" je možná to nejhorší klišé, co tu zatím bylo. Někdo se zřejmě nudil. Žít svůj život se nedá. On žije sám a nikdo ho nemusí řídit. To je na něm to nejlepší. Žít život, který si musíte vymyslet sami je nuda. Jednou by vám došly nápady.

Složit zbraně a nechat se táhnout proudem. To by sedělo na můj zpusob žití. Nikdy mi nešlo žít ani měsíc v klidu. A nevadí mi to ani nechybí. Překvapení jsou někdy drsná. Ale jsou.

Victoria








Vítěz

29. ledna 2018 v 14:36 | Victoria
Naděje?
Přeceňované slovo.
Už jenom prach.
Každý si myslí, že ji objevil. "Že mu zazářilo světýlko v dálce." Popsal už ale někdy ten pravý zdroj naděje?
Jsou to vítěztví. Malá nebo velká, je to jedno. Každé vítěztví nás posune dál, stejně jako prohra. Ale vítěztví, výhra, ta nám dodá něco navíc. To, co pohání úsměv a zapaluje ohníčky v očích. Sebedůvěru. Motor naší podstaty. Jsme lidé a jsme zkažení. A to nás mezi sebou přitahuje. Jsme posedlí tím, co není na světle a ostatním se to nehnusí. Je to úplně stejné jako když si zajdete do kina na Padesát odstínů šedi se slunečními brýlemi, ale přitom si to užijete mnohem víc, než obyčejně. Protože vás opájí ten pocit hříšnosti, pocit něčeho aspoň na chvíli výjimečného. Něco, co by ostatní odmítli a zavrhli. Adrenalin.

Takže naděje není pocit, ale jenom shrnutí všech ostatních pocitů. Radosti, touhy, opojnosti volnosti, pokušení z porušení pravidel a zboření měřítek. Je to takový výhodný balíček od pomyslného McDonalda. Naděje je mix, který může zavést kamkoliv. Sebevědomí často vede nikam, radost chvíli vydrží a opojení máme v mysli napořád, ale dohromady v naději nás to posune. Tak si pro tenhle balíček chodíme často jak pro drogu.

Victoria

Tváře a svět

24. ledna 2018 v 18:31 | Victoria

Jak často můžeme ovlivnit svoje myšlení? Myslím, že nikdy. Vždycky nás pohání nějaká emoce. Veřejné mínění je, že nejčastěji a skoro vždy je to vztek. To si ale nemyslím. Mě k vyřknutí myšlenky pohání vždycky něco jiného. Často stísněnost, smutek či strach. Vztek jen velmi zřídka.

Obvykle nás něco ale celou dobu tlumí. Nervozita, strach, že někomu ublížíte svými slovy, pošetilost. Mnoho lidí se neumí prosadit mezi těmi skvělými. Myslím, že patřím mezi ně, ale jenom v určitých případech. Jako bych měla několik tváří. Jednu nastavovala ve škole, kde jsem opatrná, hlídám si, co si o mně lidé myslí, ale nedaří se mi to a ze všech těhle tváří ji mám nejmíň ráda. Druhou vystavuji na své tváři, když jsem mezi svými přáteli, mimo školu a všechny, kteří mě tam potkávají, jsem uvolněná. Nikdo mě nesoudí, protože mě mají rádi. Další si ale buduji i před sebou, netuším proč. Z velké části mě ovlivnily knihy a jejich příběhy. Když se dostanu do svízelné situace, napadne mě nejdřív, co by udělala postava z knihy. Nikdy mě jako první nenapadne, co by udělala Victoria.

Někdy mě z ironie napadá, že bych brala nějakou seznamku pro mě a mě. Proto jsem si možná i začala psát deník. Píšu do něj vždycky, co mě vzácně napadne, co napadne opravdovou a ne falešnou Victorii. Pak si ho čtu nazpátek a snažím se poznat sebe. Tu holku, co to napsala. Jsem turista ve svém životě. A chci si ho vyfotit správně. Cvak! Co nejvíce se vžít do svojí role a napodobit se. Jako hlavní roli v monologu.

Mrzí mě, že mě moji nejbližší přátelé neznají, ale jak jim můžu říct, kdo jsem, když se ani neznám. Všechny moje nápady jsou někým označeny, všechny moje myšlenky jsou ovlivněny. Každý kousek má svůj lesk. A já je sbírám a ukládám.

We'll end up painted on the road.
All the broken glass sparkling.
Blowing sh%t up with homemade dynamite.

Někdy bych tak chtěla je chytnout za ramena a vytřást z nich, kdo sakra jsem. Jak mě vidí a co všechno o mně ví. Poznat sebe, vidět se, jejich myslí, očima. Každý z nás si buduje někdy svoji vlastní zeď, ale já začala velmi brzo a vůbec se mi to nevyplatilo. Neumím s lidmi komunikovat nebo je bavit, protože jsem za zdí promrhala spoustu času. A teď jim to musím všechno říkat pomocí esemesky, blogu. Což je ten nejhorší způsob, jaký znám, ale aspoň něco dělám. Tak nedělejte stejnou chybu.

Mrzí mě to.

Victoria














Vděčnost nestačí

23. prosince 2017 v 16:43 | Victoria
Někdy nevíme, co říct.
Někdy se dostaneme do situace, ve které si slušnost žádá, abychom něco řekli.
A potom příjde ta chvíle, kdy naše rty opustí, pro mne ta nejodpornější věta, jaká podle mě existuje - Je mi to líto.
Tahle věta je jenom jako náplast. Za pár dní se sloupne sama nebo ji bolestně strhneme. Mnoho lidí ji používá, protože člověka, kterému to říkají, neznají natolik dobře, aby mohli odpovědět něco lepšího.

Ale jednou dvakrát do roka se stává, aspoň tedy mě ano, že se s daným člověkem něco stane a tahle věta zmizí. Splyne s vaším srdcem a myslí stejně. I byť třeba jenom na pár sekund, vždycky vás to dostane. Možná je tohle strašný klišé, ale mě se to stává vždycky o vánocích. Může to být kdokoliv. Moje nejlepší kamarádka, máma nebo úplně obyčejnej cizí kluk, moje princezna nebo oblíbenej herec, ale vždycky se to stane.

Čas, kdy se všechno zpomalí a vy se cítíte šťastní. Jako nádech po vynoření se z vody. Protože to je vlastně účel svátků. Abyste byli šťastní s těmi, které milujete a zbožňujete. Mě tohle jediné udělá totiž šťastnou. Takže buďte se svými milovanými, abyste byli šťastní. To je to nejhezčí, co znám.

Když je objímám, tak to není kvůli tomu, že je to nádherná chvíle ( i když je to taky trošku z toho důvodu ), ale proto, že jim tím chci říct, jak moc je obdivuji a mám ráda. Protože ne jentak někdo se objímá. Dělají to jenom lidé plní lásky.

Victoria

Za jakou cenu jsem schopna podstoupit přátelství....

31. října 2017 v 14:58 | Victoria
Přátelství....je všechno. Nikdy bys o něj neměla přijít... Udělej všechno pro to, aby sis ho udržela....Nikoho jiného už nemáš...
Začínám být alergická na tyhle věty!! Unavuje mě stereotyp těch skvělých nezlomných přátelství. Jak o sobě vědí všechno. Jak jim na sobě záleží. jsou pořád spolu nebo se objímají na každém rohu. Když je vidím ale, spolu a šťastné, tak vím, že jim vlastně závidím, protože vím, že toho se svým nejlepším přítelem nejsem schopna dosáhnout. Moc dobře chápu, že nejsme nejlepší přátelé jako ukázka z knížky. Vztah mezi námi je opravdu jako ta otřepaná věta - jsme jako na horské nekonečné dráze. Snažím se být tou, jakou bych měla pro něj být, ale tím to ubíjí moji osobnost.
Chápu, že se pomalu, opravdu hodně pomalu, dostáváme do toho stavu, kdy mu řeknu úplně všechno, ale je to můj cíl. I když nechci aby se to stalo, tak pomalu začínám své přátelství brát jako projekt. A vým, že kdyby se to dozvěděl, tak to b ude považovat za zradu, protože on se tak snaží. Vidím to něm. I když je to někdy dost hluboku. Ale on mě svým způsobem učí. Učí mě, jak si ze sebe udělat legraci a nebrat si vážně všechno, co o mně řeknou, protože to přesně já a on děláme. On se mi někdy směje a já se urážím. Obojí bez důvodu. Vím, že některé stereotypy už nesmažu a budou tu se mnou pořád. Ale chci se je naučit brát na lehkou váhu, sžít se s nimi. Je to moje součást. Ať už ji chci nebo ne.
Samozřejmě, že někdy mám chuť mu urvat hlavu nebo si vytrhat všechny vlasy. Někdy mě nepochopí, někdy mi ublíží, ale mně jde o to, kolikrát se mi omluví a řekne mi, že o mě nechce přijít. Protože to je to důležité. Umět vzít zpátky to, co jsi podělal. I když si myslí, že je právo na jeho straně. A že nejednou bylo. Ale jedno je na našem přátelství špatně. Aspoň podle ostatních..nikdy si to neřekneme před ostatními. A proto mám někdy dost velké pochybnosti, jestli mě má tak rád, jak rád tvrdí. ON jestli mě má rád, ne já jeho, protože já ho naprosto zbožňuju.

Victoria

Strach nebo zbabělost

23. října 2017 v 20:30 | Victoria
Zbabělost......strach. Někdy člověk nepozná rozdíl. Někdy se jenom schovává před skutečností, realitou. Často nás děsí naše myšlenky a činy. Snažím se vyhýbat všemu, co se mi děje v mém životě obráceně. Moje přátelství k ostatním lidem se myslím nikdy nezmění. Ale bojím se své výbušné a agresivní povahy. Reaguji na podměty, které jsou úplně zanedbatelné. Moji přátelé jsou puberťáci a já bych se s nimi tomu měla zasmát, ale já nejsem oni. Jsem jiná. Moje okolí mi to dávalo dříve hodně najevo. Teď.......teď si myslím na mě zvyklo a přijalo mě možná víc, než já sama.

Děsí mě, že se mi vyplnil sen, který mám v hlavě už několik let. Možná sedm osm roků. Což je dost velká ironie, protože mě teď děsí. Celé roky jsem se snažila se co nejvíce uzavřít a izolovat od lidí. Aby o mňě nikdo nevěděl nic. Jakobych se ztratila. A najednou.....najednou mě můj idiotskej nápad dohnal. Můj nejlepší přítel mě nezná ani z jedný miliontiny. Každý, koho znám, vídá jenom jednu moji část. A bylo to. Můj sen se stal a já si toho nevšimla.

Začala jsem uvažovat nad tím, co se se mnou děje. Uvědomila jsem si, že začínám být uzavřená i před svými přáteli. Dnes mi jeden z důležitých lidí v mém životě řekl, že nechce přijít o moje přátelství. Byla to jedna z nejhezčích věcí, kterou jsem od něj zatím slyšela. Jenom mě mrzelo, že si ještě nedokázal odvodit, že moje přátelství nikdy neztratí, protože se mě nezbaví. Budu na něj nalepená ještě alespoň dalších pět let jistojistě. Mám ho ráda, ale tak nějak nechci, aby znal všechny ty sračky, co mám v hlavě a bojím se je říct už jenom sama sobě. Tomu se říká strach ze samy sebe. Bojím se cokoliv říct svým přátelům, protože vím, že by mě v některých věcech hodně těžce odsoudili. Tvrdě. Děsí mě představa, že přijdu i o poslední moje nejdražší lidi, co mám kolem sebe. Vím, že se nemůžu schovávat sama před sebou, ale sebe před nimi schovávat můž. A že to dělám moc dobře. Sem tam mi něco vyleze z pusy, ale nikdo to prostě nepochopí. Nikdo moje hovadiny nechápe, ani já sama a proto se samy sebe bojím.

Victoria

Moje koule na noze

12. října 2017 v 19:06 | Victoria
Sice nejsem na světě a tady obecně nějak dlouho, ale už za tuhle krátkou dobu jsem zjistila, že každý má nějakou svoji kouli na noze. Možná, že všem říkám, že můj nejoblíbenější koníček je nějaká banalita jako čtení, malování nebo psaní podivných příběhů do šuplíku, ale to je jedna velká nepodstatná hloupost. Po pravdě, největší zábava pro mne je pozorovat lidi kolem sebe a vidět jejich clonu, kouli na noze. Všichni nějakou máme a já si myslím, že bychom se jí neměli zbavovat způsobem, tak a teď je pryč, protože to by se nedokázalo odpoutat od našeho vědomí. Moje koule na noze je tu se mnou už víc než osm let. A od té doby jsem se jí nikdy nezbavila. Snažila sem se tak úporně moc, až jsem si z ní vytvořila moji největší slabinu. A moje noční můra se stala skutečností. Všichni to teď vědí, jak by ne, když to vidí přímo před sebou. Jenom čekám, až někdo udeří, vezme mi moji kouli na noze a udělá mi do hrudníku díru.

Dloho dobu jsem někomu říkala nejlepší přítel. Ale až dneska mi došlo, že on se jako nejlepší přítel nechová a jak je šíleně směšné mu tak dál říkat. Nikdy bych ho ale nemohla vymazat ze svého života, vytrhnout ho. Výdám ho každý den a každý den si říkám, co se mnou dělá už jenom jeho přítomnost, jak ho vyhledávám, když jsem smutná nebo naštvaná, protože vím, že on jediný mi pomůže dokonale zapomenout a rozesmát mě. Ale vím, že já tohle pro něj nejsem a nikdy nebudu. Nejsem jako ostatní, kteří jsou mnohem lepší než já. Nejsem jako ldi, kteří ho obklopují.

Já ho ale i přes tu masu lidí cítím. A šíleně se za to stydím. Že je to zrovna on. Nevím, ale asi jsem si ho podvědomě vybrala, protože čtu moc románů a vyhodnotila jsem ho jako postavu, která jednou projde nějakou proměnnou? Zní to hloupě, ale nějak tuším, že je to pravda. Můj život je jako telenovela, román, který by se určitě ujal hned, jak bych ho někam poslala, ale tohle je život. Hezky načrtnutý na papíře a pak zmačkaný, protože byl udělaný křivě. Život jako z románu...zní to pateticky. Ale tohle není román, ale můj život, kde člověk, se kterým se cítím v bezpečí a přitom ohrožená, nikdy neprojde proměnnou v krásného motýla. Takováhle kouzla já neumím. Jsem jenom sobeká mrcha.

Victoria

Kam dál