Vděčnost nestačí

23. prosince 2017 v 16:43 | Victoria
Někdy nevíme, co říct.
Někdy se dostaneme do situace, ve které si slušnost žádá, abychom něco řekli.
A potom příjde ta chvíle, kdy naše rty opustí, pro mne ta nejodpornější věta, jaká podle mě existuje - Je mi to líto.
Tahle věta je jenom jako náplast. Za pár dní se sloupne sama nebo ji bolestně strhneme. Mnoho lidí ji používá, protože člověka, kterému to říkají, neznají natolik dobře, aby mohli odpovědět něco lepšího.

Ale jednou dvakrát do roka se stává, aspoň tedy mě ano, že se s daným člověkem něco stane a tahle věta zmizí. Splyne s vaším srdcem a myslí stejně. I byť třeba jenom na pár sekund, vždycky vás to dostane. Možná je tohle strašný klišé, ale mě se to stává vždycky o vánocích. Může to být kdokoliv. Moje nejlepší kamarádka, máma nebo úplně obyčejnej cizí kluk, moje princezna nebo oblíbenej herec, ale vždycky se to stane.

Čas, kdy se všechno zpomalí a vy se cítíte šťastní. Jako nádech po vynoření se z vody. Protože to je vlastně účel svátků. Abyste byli šťastní s těmi, které milujete a zbožňujete. Mě tohle jediné udělá totiž šťastnou. Takže buďte se svými milovanými, abyste byli šťastní. To je to nejhezčí, co znám.

Když je objímám, tak to není kvůli tomu, že je to nádherná chvíle ( i když je to taky trošku z toho důvodu ), ale proto, že jim tím chci říct, jak moc je obdivuji a mám ráda. Protože ne jentak někdo se objímá. Dělají to jenom lidé plní lásky.

Victoria
 

Za jakou cenu jsem schopna podstoupit přátelství....

31. října 2017 v 14:58 | Victoria
Přátelství....je všechno. Nikdy bys o něj neměla přijít... Udělej všechno pro to, aby sis ho udržela....Nikoho jiného už nemáš...
Začínám být alergická na tyhle věty!! Unavuje mě stereotyp těch skvělých nezlomných přátelství. Jak o sobě vědí všechno. Jak jim na sobě záleží. jsou pořád spolu nebo se objímají na každém rohu. Když je vidím ale, spolu a šťastné, tak vím, že jim vlastně závidím, protože vím, že toho se svým nejlepším přítelem nejsem schopna dosáhnout. Moc dobře chápu, že nejsme nejlepší přátelé jako ukázka z knížky. Vztah mezi námi je opravdu jako ta otřepaná věta - jsme jako na horské nekonečné dráze. Snažím se být tou, jakou bych měla pro něj být, ale tím to ubíjí moji osobnost.
Chápu, že se pomalu, opravdu hodně pomalu, dostáváme do toho stavu, kdy mu řeknu úplně všechno, ale je to můj cíl. I když nechci aby se to stalo, tak pomalu začínám své přátelství brát jako projekt. A vým, že kdyby se to dozvěděl, tak to b ude považovat za zradu, protože on se tak snaží. Vidím to něm. I když je to někdy dost hluboku. Ale on mě svým způsobem učí. Učí mě, jak si ze sebe udělat legraci a nebrat si vážně všechno, co o mně řeknou, protože to přesně já a on děláme. On se mi někdy směje a já se urážím. Obojí bez důvodu. Vím, že některé stereotypy už nesmažu a budou tu se mnou pořád. Ale chci se je naučit brát na lehkou váhu, sžít se s nimi. Je to moje součást. Ať už ji chci nebo ne.
Samozřejmě, že někdy mám chuť mu urvat hlavu nebo si vytrhat všechny vlasy. Někdy mě nepochopí, někdy mi ublíží, ale mně jde o to, kolikrát se mi omluví a řekne mi, že o mě nechce přijít. Protože to je to důležité. Umět vzít zpátky to, co jsi podělal. I když si myslí, že je právo na jeho straně. A že nejednou bylo. Ale jedno je na našem přátelství špatně. Aspoň podle ostatních..nikdy si to neřekneme před ostatními. A proto mám někdy dost velké pochybnosti, jestli mě má tak rád, jak rád tvrdí. ON jestli mě má rád, ne já jeho, protože já ho naprosto zbožňuju.

Victoria

Strach nebo zbabělost

23. října 2017 v 20:30 | Victoria
Zbabělost......strach. Někdy člověk nepozná rozdíl. Někdy se jenom schovává před skutečností, realitou. Často nás děsí naše myšlenky a činy. Snažím se vyhýbat všemu, co se mi děje v mém životě obráceně. Moje přátelství k ostatním lidem se myslím nikdy nezmění. Ale bojím se své výbušné a agresivní povahy. Reaguji na podměty, které jsou úplně zanedbatelné. Moji přátelé jsou puberťáci a já bych se s nimi tomu měla zasmát, ale já nejsem oni. Jsem jiná. Moje okolí mi to dávalo dříve hodně najevo. Teď.......teď si myslím na mě zvyklo a přijalo mě možná víc, než já sama.

Děsí mě, že se mi vyplnil sen, který mám v hlavě už několik let. Možná sedm osm roků. Což je dost velká ironie, protože mě teď děsí. Celé roky jsem se snažila se co nejvíce uzavřít a izolovat od lidí. Aby o mňě nikdo nevěděl nic. Jakobych se ztratila. A najednou.....najednou mě můj idiotskej nápad dohnal. Můj nejlepší přítel mě nezná ani z jedný miliontiny. Každý, koho znám, vídá jenom jednu moji část. A bylo to. Můj sen se stal a já si toho nevšimla.

Začala jsem uvažovat nad tím, co se se mnou děje. Uvědomila jsem si, že začínám být uzavřená i před svými přáteli. Dnes mi jeden z důležitých lidí v mém životě řekl, že nechce přijít o moje přátelství. Byla to jedna z nejhezčích věcí, kterou jsem od něj zatím slyšela. Jenom mě mrzelo, že si ještě nedokázal odvodit, že moje přátelství nikdy neztratí, protože se mě nezbaví. Budu na něj nalepená ještě alespoň dalších pět let jistojistě. Mám ho ráda, ale tak nějak nechci, aby znal všechny ty sračky, co mám v hlavě a bojím se je říct už jenom sama sobě. Tomu se říká strach ze samy sebe. Bojím se cokoliv říct svým přátelům, protože vím, že by mě v některých věcech hodně těžce odsoudili. Tvrdě. Děsí mě představa, že přijdu i o poslední moje nejdražší lidi, co mám kolem sebe. Vím, že se nemůžu schovávat sama před sebou, ale sebe před nimi schovávat můž. A že to dělám moc dobře. Sem tam mi něco vyleze z pusy, ale nikdo to prostě nepochopí. Nikdo moje hovadiny nechápe, ani já sama a proto se samy sebe bojím.

Victoria
 


Moje koule na noze

12. října 2017 v 19:06 | Victoria
Sice nejsem na světě a tady obecně nějak dlouho, ale už za tuhle krátkou dobu jsem zjistila, že každý má nějakou svoji kouli na noze. Možná, že všem říkám, že můj nejoblíbenější koníček je nějaká banalita jako čtení, malování nebo psaní podivných příběhů do šuplíku, ale to je jedna velká nepodstatná hloupost. Po pravdě, největší zábava pro mne je pozorovat lidi kolem sebe a vidět jejich clonu, kouli na noze. Všichni nějakou máme a já si myslím, že bychom se jí neměli zbavovat způsobem, tak a teď je pryč, protože to by se nedokázalo odpoutat od našeho vědomí. Moje koule na noze je tu se mnou už víc než osm let. A od té doby jsem se jí nikdy nezbavila. Snažila sem se tak úporně moc, až jsem si z ní vytvořila moji největší slabinu. A moje noční můra se stala skutečností. Všichni to teď vědí, jak by ne, když to vidí přímo před sebou. Jenom čekám, až někdo udeří, vezme mi moji kouli na noze a udělá mi do hrudníku díru.

Dloho dobu jsem někomu říkala nejlepší přítel. Ale až dneska mi došlo, že on se jako nejlepší přítel nechová a jak je šíleně směšné mu tak dál říkat. Nikdy bych ho ale nemohla vymazat ze svého života, vytrhnout ho. Výdám ho každý den a každý den si říkám, co se mnou dělá už jenom jeho přítomnost, jak ho vyhledávám, když jsem smutná nebo naštvaná, protože vím, že on jediný mi pomůže dokonale zapomenout a rozesmát mě. Ale vím, že já tohle pro něj nejsem a nikdy nebudu. Nejsem jako ostatní, kteří jsou mnohem lepší než já. Nejsem jako ldi, kteří ho obklopují.

Já ho ale i přes tu masu lidí cítím. A šíleně se za to stydím. Že je to zrovna on. Nevím, ale asi jsem si ho podvědomě vybrala, protože čtu moc románů a vyhodnotila jsem ho jako postavu, která jednou projde nějakou proměnnou? Zní to hloupě, ale nějak tuším, že je to pravda. Můj život je jako telenovela, román, který by se určitě ujal hned, jak bych ho někam poslala, ale tohle je život. Hezky načrtnutý na papíře a pak zmačkaný, protože byl udělaný křivě. Život jako z románu...zní to pateticky. Ale tohle není román, ale můj život, kde člověk, se kterým se cítím v bezpečí a přitom ohrožená, nikdy neprojde proměnnou v krásného motýla. Takováhle kouzla já neumím. Jsem jenom sobeká mrcha.

Victoria

Kam dál